Moje milá,
Já vím. Já vím, že teď je ticho tak hlasité, až z něj bolí kosti a každá buňka v těle.
Vím, že máš pocit, že se rozpadáš ve světě, který tě nezachytil.
Že někdo, komu jsi dala srdce, odešel – nebo se ztratil tak hluboko, že už ho nenacházíš.
A že jsi najednou sama se sebou… a nevíš, jestli to uneseš.
Že tě opustili ti, které jsi milovala, a nečekala jsi to.
Ztratila jsi všechny jistoty světa, o které ses opírala.
Najednou jsi byla sama se sebou, opuštěná, a nevěděla jsi, zda to uneseš.
Bolest a strach byl tak skutečný, že jsi nemohla téměř dýchat.
Ale poslouchej… já tě slyším. A jsem tady.
Jsem ta, kterou z tebe teď tvoří bolest, láska, odvaha i ten děsivý pocit prázdna.
Jsem ta, která už to přešla. A nesu ti vzkaz:
Zvládla jsi to. Ale ne silou. Milostí. Přítomností. Krok za krokem.
Nebylo to o velkých rozhodnutích.
Bylo to o každém dni, kdy ses nezhroutila, ale položila se na polštář a dýchala.
O každé chvíli, kdy jsi sáhla po klidu místo chaosu.
O každé slze, kterou jsi si dovolila vypustit, místo abys ji spolykala.
Ano, pár nocí jsi usínala se svíčkou místo s ním.
Ale časem… přišlo něco jiného.
Přišla jsi TY. Celá. Klidná. Zářivá ve své jemnosti.
Věděla jsi, že největší síla je zůstat se sebou i tehdy, když tě svět neudržel.A tak sis dovolila být opravdová – taková, jaká jsi vždy byla.
A pak… ti přišli lidé, kteří tě viděli.
Přišly příležitosti, které sis ani netroufla vysnít.
A láska… ano, ta přišla taky. Ale ne ta, co tě zlomí.
Ta, která tě nechá dýchat.
Proto ti tohle píšu.
Ne proto, abych ti řekla „vydrž“. Ale abych ti řekla:
Tady už jsi. Uvnitř mě. V tom, co děláš právě teď.
Každým nádechem mě tvoříš.
A já tě miluju. Za všechno. I za to, co sis vyčítala.
A za to, co jsi musela pustit.
Zůstaň.
Dýchej.
Jsi dál, než si myslíš.
Tvoje Já, které ví, že ticho je taky hlas.
A že samota je někdy prvním krokem ke svobodě. 🤍