My, lidské bytosti, máme neustálou potřebu mít všechny věci pod kontrolou – nejlépe celý svět. Náš život je naplánovaný do poslední detailu. Ráno vstáváme s neochvějnou jistotou, že svět patří nám, večer usínáme s podobnou jistotou, že se další ráno zase probudíme. Krása života je často nahodilým sledem událostí, které si ve svém každodenním běhu neuvědomujeme. Ve svém programu často nemáme čas a prostor se zastavit a jen tak být. Někdy se z našeho života stává spíš závod o přežití, který skrýváme za uměle vytvořeným pocitem štěstím a radosti. Je to ale to skutečné štěstí? A co to vlastně znamená být opravdově šťastný?
Na všech osobnostních kurzech nám vždy říkali – přetav špatné v něco pozitivního. Ale jak přetavit obrovskou bolest, která nás ochromí tak, že se skoro nedokážeme znovu nadechnout? Bolest a láska si nevybírají, přepadnou nás v okamžiku, kdy je nejméně čekáme. A tak jenom stojíme a čekáme na to, až bolest odejde, protože je to v danou chvíli nejjednodušší řešení. Možná nám také někdy „dělá dobře“ ponořit se se sadomasochistickým uspokojením do hlubokého pocitu neštěstí a nespravedlnosti. Ať již pocit neštěstí či nespravedlnosti pramení z hluboké lásky, nemoci anebo opuštění, noříme se hluboko do naučeného vzorce chování a myšlení, neboť je pro nás známým a dává nám pocit falešného bezpečí. „Tam to znám, tam už jsem několikrát byl.“
Co kdybychom, alespoň jednou, zkusili zapomenout na všechny naše předchozí bolesti a neúspěšné snahy z dané situace uniknout, přijali je, ať jsou již jakékoliv, a odevzdali se. Odevzdali všechny starosti, zlomená srdce a další bolesti s vírou, že je před námi čekající neviditelná náruč unese. Jen tak. Tady a teď.
Představme si na chvíli sama sebe jako svého nejlepšího přítele, na kterého se díváme pohledem plným lásky a laskavosti. Co bychom sami sobě poradili? Možná bychom se k sobě přiblížili, pohladili se po vlasech či tváři a potichu zašeptali: „Neboj, všechno brzy přejde.“ Protože – ano, všechno jednou přejde. Náš život je limitován časem a kvalitu jeho prožití si určujeme jenom my sami – nikdo jiný. My sami jsme jeho tvořitelé a ničitelé. Můžeme si připravit nádherné okamžiky, ale taky zbytečné bolesti. Máme možnost zničit vše dobré, ale taky máme možnost zničit to, co nám již déle neslouží.
Můžete namítnout, že na náš život působí řada neovlivnitelných faktorů – ano, nicméně jsme to my, kteří ho utváří v takový, jaký jenom může být. Naše vnitřní síla tvoří prostřednictvím přítomnosti budoucnost a neupíná se k minulosti. To, co nás může udělat bezpodmínečně šťastnými bytostmi, je nalezení vlastního zdroje – síly, která se skrývá hluboko uvnitř každého z nás. Vnitřním zdrojem disponuje každý z nás, chce to jenom trpělivost hledat a odvahu vidět to dobré, ale i to špatné, co se skrývá v nás. K nalezení našeho vlastního zdroje nám může pomoct částečná samota, ponoření se do sebe, praxe fyzické jógy či praxe meditace, pobyt v přírodě a láska. V těchto situacích se dostáváme blíže k sobě, do svého vnitřního prostoru. Čím déle se zdržujeme uvnitř sebe, tím více si uvědomujeme krásu našeho vnitřního světa a stáváme se silnějšími a vnímavějšími sami k sobě, ke svému životu a celému světu. Naše vnitřní síla pomalu roste a dodává nám odvahu pustit se a nechat odejít to, co nám již déle neslouží. Protože když pustíme to, co nás již nedělá šťastnými, dáme prostor něčemu novému, někdy mnohem krásnějšímu. Tak se nebojme pustit, alespoň jednou.